Boris PALOVIČ na titulnej strane časopisu Svět kulturistiky

Jak vzpomínáte na svoje dětství?

Vzpomínkám moc času nevěnuji, zajímá mě spíše budoucnost a plány do budoucna než minulost. Mohu ale říci, že dětství jsem měl poměrně šťastné. Jako předčasně narozený jsem neměl dostatečně vyvinutou imunitu, takže jsem byl poměrně často nemocný a měl jsem i nějaké alergie a lehčí formu astmatu. V té době to můj život ale nijak zvlášť neovlivňovalo, protože sport mě tenkrát vůbec nezajímal a pohybovým aktivitám jsem se v dětství nevěnoval ani zdaleka v takové míře jako dnes.

Kdo z lidí ve vašem okolí na vás měl v té době velký vliv?

V Liptovském Mikuláši, kam se moji rodiče těsně po mém narození přestěhovali, jsme neměli skoro žádné příbuzné, většina příbuzenstva žila ve Zvolenu. Jelikož sourozence nemám a otec jako voják z povolání byl většinu času v práci nebo na služebních cestách, tak mým nejbližším člověkem byla matka. Otec měl však u mě větší autoritu a respektoval jsem ho víc.

Jak jste trávil svůj volný čas?

V dětství měla u mě prioritu škola, což určitě nebylo úplně obvyklé. Nevím přesně, co bylo důvodem, ale s největší pravděpodobností za tím byla soutěživost. Asi jsem vždy toužil být v něčem lepší než ostatní a jelikož jsem jako dítě nesportoval a bitkám s ostatními chlapci jsem se vyhýbal, tak jediné, v čem jsem je mohl překonat, byly známky ve škole. Koníčky a volnočasové aktivity přicházely ke slovu vždy až po splnění školních povinností. Volný čas jsem nejraději trávil venku s kamarády, ale kolektivní sporty jako fotbal nebo basketbal nepatřily k mým oblíbeným. Měl jsem rád přírodu a velmi pozitivní vztah jsem si vytvořil k vodě. Léto jsem nejraději trávil buď na koupalištích nebo u moře. Otec rekreačně lyžoval a jelikož místo našeho bydliště bylo vzdáleno zhruba 15 minut autem od lyžařského střediska Jasná v Nízkých Tatrách, tak většinu zimních měsíců (hlavně víkendů) jsem trávil na lyžích, což byla jedna z mála fyzických aktivit kromě plavání a jízdy na kole, která mě bavila.

Soutěžní kulturistika vám umožnila procestovat mnoho zemí, je nějaká, kam se opravdu rád vracíte?

Nemáme s manželkou ve zvyku cestovat na soutěže do zemí, kde jsme už byli. Výjimkou jsou Mistrovství Světa a Mistrovství Evropy, která se v posledních letech konají stále ve Španělsku, a také soutěže v České republice, kde dost ušetříme na cestovních výdajích. Rádi navštěvujeme země, kde jsme ještě nebyli, a úplně nejraději zkoušíme jejich tradiční místní jídla. Samozřejmě ve chvíli, kdy už máme odsoutěženo.

Není mnoho manželských párů, kde oba aktivně závodí. Seznámili jste se s manželkou coby sportovci závodníci nebo jste následně začali spolu soutěžit?

S manželkou jsem se seznámil, když nám oběma bylo pět let. Naši otcové se znali, byli přátelé a vzájemně jsme se navštěvovali. V té době mě víc zajímaly angličáky než holky a nějaké soutěže. Během základní školy se naše kontakty na několik let přerušily a setkali jsme se až jako osmnáctiletí. Padli jsme si do oka, zjistili jsme, že se známe od dětství a oba jsme byli v té době nezadaní, takže jsme spolu začali chodit. Rok na to jsme se zasnoubili a za další rok přišel první rozchod. Rozchodů a návratů jsme v našem vztahu absolvovali několik, než jsme oba zjistili, že ani jeden z nás k sobě vhodnějšího partnera nenajde. S tímto sportem jsme začali až během manželství a skutečnost, že jsme se v něm oba stejnou měrou našli, nás definitivně spojila.

Jak náročné je soužití dvou závodníků, zejména v dietě?

Osobně si myslím, že člověk, který nemá k tomuto sportu žádný vztah, nikdy v dostatečné míře nepochopí, proč to vlastně děláme. Soužití s někým takovým obvykle znamená, že už jen respektování, že partner dělá tento sport, je ve většině případů obrovská oběť. Jak všichni víme, oběti jdou obvykle ruku v ruce s podmínkami a ultimáty, což může znamenat problém, který se časem jedině zhorší. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že pokud se nejedná jen o nějakou krátkou bezvýznamnou epizodu v životě v duchu „zkusit se má všechno“, ale člověk tímto sportem žije, je lepší jak pro úspěšnost v kariéře, tak pro funkčnost daného vztahu, pokud to dělají oba. Když máme společný cíl a oba tím procházíme současně, dokážeme jeden druhého pochopit a umíme se vzájemně podporovat. Člověk, který to nedělá, nemůže nikdy chápat, jaké to je a co to obnáší. Samozřejmě, když už jdeme tak říkajíc „z posledního“, přicházejí i konflikty.

V roce 2019 jsme cestovali do Peru na závody Mr. America. V noci před registrací jsme telefonovali s naším trenérem Josefem Pírym, který nám po sedmi dnech bez sacharidů dovolil cukrovat. Rýžovar, který jsme si dovezli z Evropy, šel na poloviční výkon kvůli napětí, a tak přišel střet zájmů, kdo jej použije dříve. Nakonec jsme se dohodli, že si první dávku rozdělíme. Když byla rýže hotová, nabídl jsem se, že ji rozdělím. Pocit hladu inspiroval moji drahou polovičku k tomu, aby si ověřila, že jsou porce stejné. Kuchyňská váha ukázala, že moje dávka uvařené rýže vážila o 4–5 gramů více, což odpovídá přibližně množství, které se vejde na jednu čajovou lžičku. Výsledkem byla tehdy ostrá výměna názorů, která skončila celodenní ignorací. Naši úspěšnost na závodech to neovlivnilo, zato však máme vtipnou historku k pivu.

Celý rozhovor nájdete na stránkach časopisu Svět kulturistiky 6/2022 - tento časopis je dostupný aj na Slovensku, prípadne si ho môžete predplatiť (resp. kúpiť aj staršie čísla) na tejto web stránke.