Archívny článok rok 2006 - doping v Českoslovenku - 1. časť

Archívny článok rok 2006 - doping v Českoslovenku - 1. časť

Doping jako zločin komunismu

Pavel Kovář: několik kolegů novinářů mi v běžném hovoru řeklo, že příloha Mf Dnes o dopingu v socialistickém Československu, jež vyšla druhý srpnový týden, je klasický produkt okurkové sezóny.
Protože o tom, jak se u nás před rokem 1989 dopovalo-nedopovalo, četli prý za šestnáct polistopadových let již několikrát.
Nesouhlasím s nimi, protože autor přílohy, dlouholetý sportovní novinář Václav Pacina, předkládá ve spolupráci s Antidopingovým výborem ČR veřejnosti řadu dosud neotištěných dokumentů, ale chápu, že ve chvatu dnešního života a záplavě informací mohou mít kolegové takový dojem. Kromě toho připouštím, že dopování za socialismu dnešní třicátníky a mladší ročníky nezajímá, přičemž i starší generace mají na doping v oné době svůj názor, jejž nepotřebují měnit.

Dopoval Západ i Východ
Základní informace jsou jasné - dopoval Východ i Západ, vzájemně to před sebou tajily, což se Západu díky technologickým možnostem dařilo lépe. Sportovci většinou dopovat chtěli, protože věděli, či spíše tušili, že bez dopingu nemají v mnohých sportech šanci na úspěch. Morálně s dopingem problém neměli. Něco jiného byl strach o zdraví. Proto někteří odmítli podepsat "úpis ďáblovi". Konkrétní historka v podání dnes známého sportovního manažera, který chce zůstat v anonymitě: "Mé dvě děti odmítly dopingový program plavecké reprezentace, a proto byly přeřazeny ze skupiny A do skupiny B. Měly ihned horší podmínky, méně závodů a cest do ciziny. Šest plavců neodmítlo, zůstali v áčku, zobali anabolika, pronikavě zlepšili výkony, ale jmenovat je nechci. Systém byl zrůdný, oni to riskli, nemá smysl házet na ně nyní špínu."
Ano, tak tomu bylo. Reportér Pacina navštívil v nedávné době hvězdy bývalé reprezentace ČSSR, a tak mimo jiné přivedl do rozpaků diskaře Imricha Bugára či koulařku Helenu Fibingerovou, hovořil s trenérem Jarmily Kratochvílové Miroslavem Kováčem. Kladl otázky a oni logicky nechtěli mluvit. Proč? Snadná odpověď: Nechtěli pošpinit své jméno a rekordy. Ale to bylo předem jasné. Bylo mi líto těch lidí zahnaných svým způsobem do kouta. Ano, podváděli ve jménu své výjimečného sportovního talentu a touhy vyhrávat. Leč stejně jako jejich soupeři ze zahraničí na olympiádách a světových šampionátech. Ale vedle toho nesmírně dřeli. Nelze si totiž vzít pár pilulek, ležet na gauči a pak hodit či zaběhnout světový rekord. Zaslouží si, abychom na ně dneska plivali?

Odsoudit socialistické funkcionáře?
Tohle nepochybně Václav Pacina nezamýšlel, stejně jako Antidopingový výbor, byť se to může zdát. Vysvětlím: vytažení dopingového kostlivce na stránkách Mf Dnes po šestnácti letech má mít totiž pokračování. Do hry hodlá vstoupit Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) se záměrem určit a veřejně morálně odsoudit nikoliv důvěřivé a většinou snadno manipulovatelné sportovce, ale někdejší funkcionáře ÚV ČSTV, lékaře a trenéry. Má se tak stát na základě dokumentů, které Antidopingový výbor ČR předá ÚDV. Tak zní údajně jejich dohoda. Tomu rozumím, tohle má smysl.
Poté bychom měli udělat tlustou čáru a celou kauzu dopingu "made in ČSSR" nechat historii. Dnešní sport a s ním žel stále více spojovaný "kvalitnější", tedy zastřenější doping kráčí dál. A třebaže mnohé ta myšlenka může znepokojovat či přímo děsit (s ohledem na sportující mládež), lze si představit, že doping bude jednou legální. Hlasů, jež po tom volají, přibývá.

Odborníci Zarembovy šance na úspěch vidí jako malé

Olympijský vítěz Ota Zaremba, který chce nechat potrestat činovníky československého vzpěračství spjaté s organizovaným dopingem, má radost. Poté, co si ve včerejším rozhovoru pro MF DNES postěžoval, že kvůli své špatné finanční situaci nemá peníze na právníka, mu zavolal advokát ochotný ho zastupovat.
"V pondělí máme schůzku v Ostravě. Promluvíme si, jak případnou žalobu sestavit," říká pražský právník Petr Fohl s tím, že by olympionika v případném soudním sporu zastupoval za poplatek, který by si invalidní důchodce Zaremba mohl dovolit. V kauze nemocného vzpěrače prý připadá v úvahu nejspíše žaloba na náhradu škody.
Odborníci však Zarembovy šance na úspěch vidí jako malé. "Musel by narazit na mimořádně názorově spřízněného soudce," říká právník Stanislav Sádovský, který se specializuje na otázky dopingu a sportovní právo. "K dopingu ho nikdo nenutil. To, že mu za odmítnutí zakázaných látek hrozilo vyhození z reprezentace, k odsouzení trenéra nestačí," dodává.
Olympionikovy šance na úspěch podle právníka snižuje i jeho přiznání, že by šel znovu do kariéry, která mu zničila zdraví. Lékař Jan Hnízdil, který má s otázkami kolem dopingu zkušenosti, navíc tvrdí, že by bylo dnes velmi složité prokázat, zda za šampionovým zničeným zdravím stojí čistě jen nadměrná spotřeba zakázaných povzbuzujících prostředků.
"Čtvrt století je na to příliš dlouhá doba," říká lékař.
Trenér Emil Brzoska, kterého dnes vzpěrač viní za zničené zdraví, včera nechtěl na Zarembova slova reagovat. "Pokud jde o Otu, cítím se, jako by to byl rozvod manželství. Zažili jsme spolu obrovské úspěchy a je mi líto, že dnes takhle mluví. Opakuji, že za jeho problémy může vzpírání, a ne doping," řekl včera Brzoska.
Sám se však před třemi dny přiznal, že jeho vzpěrači za minulého režimu systematicky dopovali. "Takový byl ale trend v celém sportu," hájí se dnešní předseda Českého svazu vzpěračství.
Muž, který se za socialismu podílel na státem organizovaném sportovním dopingu, však kvůli své minulosti o svou současnou funkci nejspíše nepřijde.
Z pozice předsedy vzpěračského svazu by mohla Brzosku odvolat pouze mimořádná valná hromada svazu, což je podle odborníků nepravděpodobné. Příští rok, kdy se má volit nový šéf, už Brzoska kandidovat nechce.
Vadí předsedova minulost alespoň ministerstvu školství, které sportovním svazům rozděluje peníze ze státního rozpočtu? "Doping nás zajímá jen tehdy, pokud k němu došlo v současném dotačním období. Navíc nemáme žádné páky, jak ovlivnit, kdo sedí v čele svazů," říká mluvčí ministerstva Ondřej Gabriel.

Milan Jirásek nechce lidi zapletené do dávné aféry skandalizovat

Před třiceti lety Milan Jirásek odmítl podpořit státem řízený doping a raději zvolil kariérní sestup. Odešel z pozice zástupce primáře tělovýchovně-lékařského oddělení Vojenské nemocnice a stal se sekundářem na ortopedii. Dnes vede Český olympijský výbor (ČOV).
K dokumentům odhalujícím zákulisí státem řízeného dopingu v 80. letech říká: "Je to už strašně dávno. Neskandalizujme už ty lidi.Již v 90. letech ČOV pod vedením Věry Čáslavské éru státem řízeného dopingu prodiskutoval, odsoudil a dohodl se na tlusté čáře. Jinými slovy: konec debat o minulosti, jde nám o dopingovou čistotu v současnosti a budoucnosti. Máme program boje proti dopingu, spolupracujeme s ministerstvem školství, dotací pět milionů korun jsme zachránili antidopingovou laboratoř v Praze, když jí hrozilo zrušení. Nejnovější poznatky probereme na zasedání výkonného výboru a zvážíme, jaký postoj zaujmout. Osobně si však myslím, že by se lidé, kteří byli v 80. letech zapleteni do dopingu, již skandalizovat neměli."

Sportovci, nebo funkcionáři?
Všichni. Je to strašně dávno. Oni si vnitřně už prožili své. Po tolika letech se přece promlčují i trestné činy.

Považujete sportovce, kteří pod dohledem státu dopovali, za oběti, nebo podvodníky?
Nepovažuji je za podvodníky. Když za nimi přišel trenér a řekl, že budou dostávat to a to, neměli z toho rozum, který teď s nadhledem mohou mít.

Překvapuje vás, že zakázané látky údajně brali také Imrich Bugár či Helena Fibingerová? Kdysi to byly pro lidi modly.
Oni to brali v době, kdy byli přesvědčeni, že dopují i všichni soupeři venku. Chtěli rovný boj. Když se podíváte, jak daleko se tehdy házelo koulí nebo běhalo i jinde ve světě, musí vám být jasné, že nebyli jediní. Spíše mě překvapil rozsah, v jakém se podle zveřejněných dokumentů u nás dopovalo. Představoval jsem si, že šlo o výběrovou akci pro pár lidí. Ale zřejmě jich byly stovky.

Jarmila Kratochvílová tvrdí, že nikdy zakázané látky nepoužívala. Existují však spekulace, že doping dostávala, ale jí samotné tvrdili, že jde o vitamin B12. Považujete to za možné?
Třeba to tak bylo, nevím. Ale pokud by ji lékaři skutečně neseznámili s podstatou látky, kterou dostává, byl by to zločin. A ten bych velice odsoudil – i dnes!

Někteří lidé, již se v tehdejším dopingu angažovali, pracují nadále ve vedení českého sportu. Například trenér Brzoska řídí vzpěračský svaz. Nemůžete tomu ze strany ČOV zamezit?
Absolutně ne. K tomu nemáme žádná práva.

Můžete sportům, které tyto funkcionáře tolerují, odebrat finanční podporu.
Jen tehdy, pokud by u nich byl prokazatelný doping nyní. Ale předsedu si volí podle svých stanov na svých valných hromadách. Naše stanovy neumožňují kádrovat svazy. To bychom museli mít jiné pravomoci, třeba jako Italský olympijský výbor.

A proč je nemáte?
Nejprve by svazy musely chtít, aby byly sloučené pod olympijským výborem, jako je tomu v Itálii. Zatím tomu tak není.

Můžete pomoci bývalým sportovcům, jimž státem řízený doping zničil zdraví? Například Zarembovi?
Od nás dostávají podporu medailisté z olympiád, pokud pobírají důchod nebo pokud jim je přes šedesát. Do této kategorie patří i Zaremba.

Jak velká je ta podpora?
To bych nerad rozebíral. Dnes už je to poměrně dost peněz. Sociálními případy sportovců se navíc zabývá i Nadace české sportovní reprezentace.

Jde však o podporu medailistům. Ne těm, kteří řeknou: My jsme postižení, protože nás nutili dopovat.
Jenže s takovou podporou by mohl nastat velký problém. Jakmile by se jeden takový případ zveřejnil, budeme tu mít frontu 200 sportovců, co budou tvrdit: Mě bolí kolena, může za to doping. Přitom kolena jakéhokoliv vzpěrače mohou být zničená jen proto, že vzpíral. A játra si můžete zlikvidovat alkoholem.

Lékaři, kteří v 80. letech doping ordinovali, porušovali Hippokratovu přísahu. Souhlasíte?
Dostali mandát od ministerstva zdravotnictví a záruku beztrestnosti. Ministerstvo tehdy určovalo, co je zákonné. Jakmile tedy státem řízený doping legalizovalo, záleželo jen na svědomí dotyčných lékařů, zda se Hippokratově přísaze vzepřou. Ale nechme už minulosti. Spíše mě těší, že v současnosti je celosvětově boj proti dopingu velmi úspěšný.

Jenže nikdy nebude vítězný...
Může být. Mohou rozhodnout peníze. Světová antidopingová agentura WADA dostala od mezinárodního olympijského výboru a vlád na rozjezd 50 milionů dolarů, každý rok jí přibývají další finance na výzkumné programy, které se týkají detekce zakázaných látek. S těmi nedokážou držet krok ani ti, kdo chtějí dopovat. A pochybuji, že farmaceutické koncerny by se propůjčily k tajnému výzkumu dopingových prostředků, který by předstihl výzkum WADA.

Příběhy sportovců, kteří zemřeli ve velmi mladém věku

Měla velký talent, už v sedmnácti vítězila na mezinárodních atletických závodech. Předpovídali jí skvělou budoucnost i medaili z olympiády. Ničeho z toho se však Hana Trejbalová nedožila. V roce 1966, v pouhých osmnácti letech, zemřela. Podle oficiální lékařské zprávy podlehla vzácnému nádorovému onemocnění.
Podle přátel však byla jednou z prvních obětí státem organizovaného dopingu.
"Když jsme spolu trénovaly, Hanka najednou prudce výkonnostně vylétla a já jsem se zamýšlela nad tím, proč šla tak rychle nahoru na rozdíl od nás ostatních," vzpomínala před rokem v televizním pořadu Reportéři ČT Julie Luhanová, kamarádka Trejbalové a kolegyně z atletického oddílu v Mariánských Lázních.
Nejdříve uvěřila oficiálnímu vysvětlení lékařů, ale po roce 1972 začala pochybovat. Tehdy na rakovinu náhle zemřela další členka oddílu, čtyřiadvacetiletá Jiřina Špačková. Byla stejně talentovaná jako Trejbalová a obě měly společného sportovního doktora. Právě on zřejmě podpůrné léky atletkám předepisoval.
"Chodili jsme všichni k panu doktorovi Bradnovi. Mně osobně třeba naordinoval léky kvůli tomu, že mám slabé kosti," přiznala pro Reportéry ČT také Vlasta Vacková, další bývalá kolegyně obou zemřelých atletek.
"Když jsem s tím přišla domů, maminka je hned vyhodila do popelnice a říkala: Vlasto, ty máš naopak až moc silný kosti. Od té doby mi to trochu vrtalo v hlavě. Měla jsem pocit, že tam nebylo všechno v pořádku," dodala.

Další podezření
Trejbalová a Špačková však nebyly jedinými sportovci z bývalého Československa, u nichž se spekuluje, že příčinou jejich smrti byly následky užívání dopingu.
Na rakovinu zemřela v roce 1999 také vynikající dálkařka Jarmila Nygrýnová-Strejčková. Patřila k nejlepším atletkám české historie, stala se halovou mistryní Evropy, už 24 let drží svým výkonem 689 centimetrů český rekord ve skoku do dálky.
Jenže vždy nad ní visel stín dopingu. Bývalý vzpěračský reprezentant Jan Helebrant před dvěma roky pro deník Sport řekl: "Vím bezpečně, že dopovala. Bylo to vidět na její fyziognomii. To je jasné."
Přitom Nygrýnová nebyla žádnou naivní sportovkyní. Vystudovala tři vysoké školy: pedagogiku v Plzni, psychologii a Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Později učila na základní škole, tlumočila, věnovala se alternativní medicíně a makrobiotické stravě.

Na rakovinu varlat zemřel v roce 1974 další dálkař Jaroslav Brož. Také u něj se spekuluje, že vinu nesou podpůrné prostředky. Byl to podobný případ jako u dvou mariánskolázeňských atletek – Brož umřel mladý, teprve ve 24 letech, a rakovina přišla nečekaně rychle. Trojnásobný mistr republiky po sobě nechal i dvě malá dvojčata, Roberta a Jaroslava.

Anabolika možná měla vliv i na předčasné úmrtí koulaře Jiřího Skobly. Bývalý mistr Evropy, jenž v padesátých letech překonal desetkrát světový rekord, zemřel před 28 lety, bylo mu osmačtyřicet. Doping nejspíše zkrátil život i diskaři Jiřímu Žembovi.

Discussion at the article:

AMIX diskusia